musím si sehnat kolo, jinak budu za blbce

Po sedmi a půl hodinách strávených ve vlaku jsem dojela konečně do Lublani. Cesta proběhla bez větších problémů, vlastně nebyly žádné. Slabší chvilku jsem si vybrala jen těsně po příjezdu do Lublani, kdy jsem myslela, že ty napěchované těžké bágly do hostelu, který je asi 500 metrů od nádraží, prostě nedotáhnu (a to sem ráno ještě dělala redukci věcí). Nakonec jsem se doplazila na recepci, kde mě čekala třešnička v podobě pokoje ve druhém patře bez výtahu. Moje ruce a záda mě proklínají. Ale jinak je hostel moc pěkný, do padesátých let to bývalo vězení, dneska upravené tak, že se můžete ubytovat v celách.
Po tom, co jsem se ubytovala, vydala jsem se na malou prohlídku města, abych věděla, do čeho jdu. Rozhodla jsem se vzít to přes nádraží a zjistit jak to chodí s místní MHD. Když jsem vyděla to moře lidí v nekonečně dlouhých frontách, čekající asi na průkazku, uvědomila jsem si, že i ve Slovinsku začal školní rok a MHD sem odložila na později. Vydala jsem se do centra města, cestou jsem si dala první slovinské kafé.
Ohledně města musím říct, že jsem nečekala nic moc zajímavého, dokonce jsem měla pocit, že se mi začíná stýskat, ale město mě natolik ohromilo, že stesk jsem odložila na jindy.
Je tu nádherné historické centrum, které se rozkládá po březích řeky Ljubljanici. Najdete tady asi milión malých úzkých uliček. Našla jsem tu i obdobu brněnského zelňáku. Ale nejvíc mě zarazilo to, že tu všichni jezdili na kole. Studenti, důchodci, maminky s dětma, intelektuálové, páni kravaťáci, spodina a všichni ostatní taky. Věděla jsem, že cyklomaniaci jsou v Belgii, Německu, některých asijských regionech a v Břeclavi, ale v Ljubljani??
To mě přivedlo k závěru, že kašlu na nějaké průkazky na MHD, pořídím si kolo. Ušetřím,udělám něco pro zdraví a budu IN:)