Už dřív jsem si stěžovala na drahé pivo. Ne, že bych byla nějaký extra pivař, ale v Ostravě jsem zvyklá si zajít občas s lidma na jedno, dvě (někdy víc). Tady si můžu dát jedno, možná dvě (a to jen jednou týdně), víc rozhodně ne, protože moje stipendium by bylo rázem pryč. Zatím vždycky jsem si dala jen jedno, protože na dvě piva aby si tady člověk udělal půl dne volno. Obsluha si totiž hostů moc nevšímá a nad vypitou sklenkou můžete sedět klidně i 2 hodiny. V Ostravě vypiju půlku piva a už se obsluha ptá, jestli si dám další. I když kam bych došla s těma cenama tady, kdyby obsluha fungovala jak v Česku.
Navíc, když chcete zaplatit, musíte na sebe sakra upozornit, aby někdo přišel. Rozhodně se tady musí dobře utíkat bez placení.
Další věc, na kterou tady můžete leda tak nadávat, je doprava. Je jedno jestli MHD, nebo vnitrostátní doprava, všecko je na nic. Nejdřív si postěžuju na MHD v Lublani. Docela slušně mě dokážou dožrat ty jejich jízdní řády. Jsou jen velice přibližné a orientační. Na žádném se nedozvíte přesný čas odjezdu, ale jen interval odjezdu. Takže je sice super, že můj bus jede každých 30 minut, ale nikdy nevím, jestli budu čekat 5 minut, nebo 29.
Vnitrostátní doprava je taky jeden velký průšvih. Přímý vlak mezi dvěma největšími městy Lublaní a Mariborem jede jen s příplatkem, když chcete jet osobákem, musíte v nějaké horní dolní přesedat. Autobusy mezi těmito městy jedou asi tři za den, o víkendu nejede žádný. A vůbec, z Mariboru se prý o víkendu bez auta hned tak nedostanete.
Když už jsem začala o tom víkendu. Tady se o víkendu prostě nepracuje. Ještě v sobotu, dejme tomu, jsou otevřené aspoň restaurace a obchody (dopoledne). V neděli je tu otevřený jen jeden jediný obchod a taky to tam tak vypadá. Bitka o místo ve frontě ke kasám, obchod je malý, takže fronty vedou po celém obvodu prodejny, někdy mají sklon se motat do šneka, navíc je všude všechno přeházené a všude nehorázný bordel. Ale to je asi jen moje rozmazlenost z Česka, kde je o víkendech a svátcích tradiční výplní dne nakupování ve velkých obchodních centrech.
Další věc, co mě štve, je praní. Ono je sice pravda, že co jsem sem přijela, tak mi narostla druhá brada, ale to oblečení se v té sušičce prostě strašně srazí i tak. Takže teď když jdu ráno do školy, tak si rifle musím obléct hodinu dopředu, aby se na mě stihly roztáhnout a já nevypadala, že jsem si omylem vzala cizí, o dvě čísla menší, než potřebuju. Navíc, už se mi dvakrát stalo, že přijdu prát a všechny pračky jsou beznadějně obsazené, protože si zrovna přišel oprat nějaký vandrák z venku... to možná vysvětluje tu vyrážku na stehně...
A tohle mě fakt dostalo... Na cizineckém úřadě je všechno (tím myslím cedule, formuláře, počítač, který tiskne lístečky s pořadím a hlášení) ve slovinštině. No teď, po měsíci kurzu slovinštiny, jsem frajer a už vím, že tujec je cizinec a ne tupec s "J", ale když jsem tam šla poprvé, tak sem tam byla absolutně ztracená. Navíc teď už se ani ten chlápek za přepážkou neobtěžoval mluvit anglicky, ale mám štěstí, že naše jazyky jsou tak podobné, takže "dva eura" jsem mu rozuměla. To spíš chudáci neslovani.
