Páteční příspěvek

Strašně mě těší, že se vám líbí můj blog a že někteří sami píšete o pokračování. I když se to možná nezdá, tak přes týden obvykle moc času na psaní nemám. Od pondělí do čtvrtku mám dopoledne kurz a odpoledne obvykle ještě nějaké zařizování a zabydlování se, večer workshopy a podobné akce. Dnes je pátek a venku leje jak z konve, tak mám konečně chvilku na to abych se věnovala blogu. Ven mě nikdo nedostane, pořád sušit věci už mě nebaví. Déšť tu totiž není vůbec nic neobvyklého. Bez deštníku nevycházím, ani když je nebe bez mráčku.
Nejdřív bych se chtěla zmínit o kurzu, ktarý si nemůžu vynachválit. Slovinština se nám "Čechoslovákům" učí docela dobře, navíc se u toho docela dost nasmějem, protože některé slovinské slova znamenají v češtině úplně něco jiného a překlad věty do slovinštiny má čas od času za následek 5 minut smíchu. Další zajímavá věc na slovinštině je, že tento jazyk vůbec nemá Y, takže tu mají hipermarket, plin, jazik, být je biti. Slovinci tu svou abecedu vůbec odflinkli. Kromě Y nemají ani X, W a Q, takže za domácí úkol musím napsat tekst a v hospodě si můžu obědnat panáka viski.
Kromě dopoledního vysedávání ve škole máme v rámci kurzu ještě 2x týdně odpolední "doprovodný program", kde nám přibližují slovinskou kulturu, reálie... V rámci toho jsme už zážili úvodní party, na které měl každý stát prostor pro vlastní prezentaci (zajímavé bylo, že čím jižnější státy, tím míň připravené prezentace měly; třeba Španělé neměli nic, zato Finové to měli nejlepší), další částí doprovodného programu byla prohlídka města, kterou náhle ukončilo krupobití. Byli jsme v galerii moderního umění, ale nejvíc mě zatím dostal výlet na Šmarnou goru, na kterém jsme zmokli a většina z nás je teď nachlazená. Měla jsem ale stejně štěstí, protože den před výletem jsem si koupila nepromokavé boty, které se opravdu ukázaly jako nepromokavé a měla jsem s sebou i nepromokavou bundu, která k mému překvapení taky nepromokla. Kalhoty, které nepromokavé nejsou taky nezklamaly a promokly durch. Naštěstí nám naše průvodkyně koupily na hoře čaj na zahřátí a preclík. Příští týden nás ještě čeká workshop (v pravém slova smyslu), výlet do Metelkovy ulice (místo, kam se stahují různí undergroundoví umělci, feťáci, zloději kol a podobní bohémové) a v závěrečném týdnu uvidíme slovinský film a poslední den party.
Musím tu zmínit i jídlo. Jsem tu 2 týdny a už jsem se stihla projíst do čtvrtého měsíce těhotenství. Zůstavám tady do července, jsem zvědavá, jak budu vypadat, až se vrátím domů. Problém je v tom, že když si dáte třeba řízek, dostanete flák masa, ze kterého by český kuchař udělal tři. V ceně oběda je i polívka, salát a dortík. Nikdy jsem nebyla moc na cukroví, ale tady těm dortíkům prostě nejde odolat. Dnes se mi díky špatnému počasí nechce nikam chodit, takže sem měla oběd "co lednička dala", naštěstí v ní nic moc nebylo.
Konečně se mi podařilo koupit kolo! Nádherná skládačka jugoslávské výroby značky Pony. Přikládám fotku pro ty, co ho ještě neviděli na FB.

Rozhodla jsem se, že nebudu diskriminovat nefacebookáře a zřídila jsem si účet na rajčeti, kam vkládám fotky. Adresa je: http://misablaza.rajce.idnes.cz/
 

Tady jsme v Evropě!!!

Nastěhovala jsem se na koleje. Musím říct, že jsem byla mile překvapená. Budova čerstvě po rekonstrukci, všechno nové a pěkné. Mám spolubydlící z Finska. Zdá se být v pohodě, jen mě hned při seznámení rozhodila otázkou, jestli je venku zima... Copak já můžu pro Finku posoudit, jestli je venku zima?
Zpět ke kolejnímu pokoji. Při bližším zkoumání jsem zjistila, že je tu strašný nepořádek, takže než sem se vybalila, musela sem utřít prach, umýt zem a vyčistit ledničku.
Druhý den po nastěhování proběhlo seznamování s ostatníma erasmákama. Je nás tu docela hodně, nejvíc je tu Čechů (tak nevím, jestli si tu zlepším angličtinu), pak jsou tu Španělé, Portugalci, Fini, Slováci, Němci, Poláci, Francouzi, Řekyně, Belgičanka, Turci, Italka, Rakušačka, Litevka, Číňan, Tadžikystánec, Kazachstánci a možná jsem ještě někoho zapomněla (za to se omlouvám:) ). Veškeré večírky (ty máme oficiálně zakázané, tak tyto akce nazýváme workshopy) se odehrávají ve společné kuchyňce a na balkónku. Byla jsem už i v hospodě, ale zatímco Francouzi, Fini a Belgičanka byli jak v ráji, mně došlo pivo za 2,50 drahé. Hlavní město je prostě hlavní město, my Češi si budeme muset najít nějakou putiku na periferii Ljubljani, nebo budem prostě dál pořádat naše workshopy v kuchyňce na kolejích a pít víno za 2 Eura ze Špáru.
Další dvě návštěvy tentokrát kaváren byly v podstatě z donucení, protože nás tam zahnal déšť (často tady prší). První byla v sobotu, kdy jsme se vraceli z "Potato festu" (bramborové speciality, pivo, víno a pálenka zdarma...během hodiny bylo všechno pryč). Na otázku: " Můžeme tu kouřit?" číšník odpověděl "Ne, tady jste v Evropě!". Kouření na veřejných místech je ve Slovinsku totiž zakázáno. Druhá návštěva kavárny byla dnes. Po cestě z obědu nás chytl docela slejvák, tak jsme utekli do nejbližší kavárny, kde byl číšník, který o sobě tvrdil, že umí česky. Ve skutečnosti uměl jenom "české kočky" a "ježišmarja". Kopli jsme do sebe kafé, počkali jsme až trochu uschnem a počasí se trochu umoudří a vraceli jsme se zpátky na koleje. Přesto, že moje věci v kavárně celkem uschly, bylo to jedno, protože po pětistech metrech mě ohodil projíždějící autobus, takže na koleje jsem přišla jak vodník.
V pondělí nám začal jazykový kurz. V naší skupince jsme jenom Češi a Slovenka. Bylo nám sděleno, že naše jazyky jsou tak podobné, že nás povýšili na intermediate. A tak jsem se během okamžiku stala pokročilá v jazyce, který vůbec neumím. Povýšení mělo jednu výhodu. Místo učebnice za 25 Euro jsme si mohli koupit učebnici za 19. Samotný kurz probíhá ve velké pohodě. Máme 2 lektorky, které se střídají. Obě jsou Slovinky. Jedna se kdysi učila česky, takže zná naši gramatiku, občas si vzpomene i na nějaké to slovíčko. Tuto lektorky máme v pondělí a úterý, lektorka na středu a čtvrtek má za manžela Čecha, takže o české gramatice sice nic moc neví, ani mluvit neumí, za to nám docela slušně rozumí.
Letos je tu jedna novinka. Bývalí erasmáci ze Slovinska budou vědět o čem je řeč. Zrušili bony na jídlo. Aby usnadnili systém stravování, vymysleli velice moderní postup při kupování obědů a všeho, co je s tím spojené. Všechno jde přes mobily. Nebudu vás zatěžovat detaily, důležité je, že si teď můžete koupit jen 2 jídla za den, mezi nimiž musí být minimálně 4 hodiny přestávka. To znamená, že nemůžu nikoho pozvat na levné jídlo... Ale jinak to všechno funguje.
P.S. Kolo ještě nemám :) 

musím si sehnat kolo, jinak budu za blbce

Po sedmi a půl hodinách strávených ve vlaku jsem dojela konečně do Lublani. Cesta proběhla bez větších problémů, vlastně nebyly žádné. Slabší chvilku jsem si vybrala jen těsně po příjezdu do Lublani, kdy jsem myslela, že ty napěchované těžké bágly do hostelu, který je asi 500 metrů od nádraží, prostě nedotáhnu (a to sem ráno ještě dělala redukci věcí). Nakonec jsem se doplazila na recepci, kde mě čekala třešnička v podobě pokoje ve druhém patře bez výtahu. Moje ruce a záda mě proklínají. Ale jinak je hostel moc pěkný, do padesátých let to bývalo vězení, dneska upravené tak, že se můžete ubytovat v celách.
Po tom, co jsem se ubytovala, vydala jsem se na malou prohlídku města, abych věděla, do čeho jdu. Rozhodla jsem se vzít to přes nádraží a zjistit jak to chodí s místní MHD. Když jsem vyděla to moře lidí v nekonečně dlouhých frontách, čekající asi na průkazku, uvědomila jsem si, že i ve Slovinsku začal školní rok a MHD sem odložila na později. Vydala jsem se do centra města, cestou jsem si dala první slovinské kafé.
Ohledně města musím říct, že jsem nečekala nic moc zajímavého, dokonce jsem měla pocit, že se mi začíná stýskat, ale město mě natolik ohromilo, že stesk jsem odložila na jindy.
Je tu nádherné historické centrum, které se rozkládá po březích řeky Ljubljanici. Najdete tady asi milión malých úzkých uliček. Našla jsem tu i obdobu brněnského zelňáku. Ale nejvíc mě zarazilo to, že tu všichni jezdili na kole. Studenti, důchodci, maminky s dětma, intelektuálové, páni kravaťáci, spodina a všichni ostatní taky. Věděla jsem, že cyklomaniaci jsou v Belgii, Německu, některých asijských regionech a v Břeclavi, ale v Ljubljani??
To mě přivedlo k závěru, že kašlu na nějaké průkazky na MHD, pořídím si kolo. Ušetřím,udělám něco pro zdraví a budu IN:)   

takový nezajímavý příspěvek...ještě doma

Toto je můj první zápisek, pokud se zítra cestou dočista ztratím, tak i poslední. Nikdy jsem blog nepsala, tak tady tu kravinu píšu i proto, abych si to zkusila. Nikdy jsem taky necestovala sama tak daleko a ještě nikdy jsem nejela vlakem v zahraničí, ani do zahraničí, takže zítra příjdu o několik "poprvé". Ještě nikdy jsem nebyla tak dlouho pryč z domu, takže všichni moji blízcí teď mají deset měsíců na rekonvalescenci.
Zítra jedu už v půl šesté ráno... vlakem. Je pro mě absolutně nepředstavitelné, že budu muset vstávat před pátou hodinou. Po cestě budu přesedat ve Vídni. Tento bod cesty jsem určila jako kritický. Pokud tady přesednu na správný vlak, tak už by mohl být zbytek cesty bez větších problémů.
V Lublani budu mít zítra jediný úkol a to najít hostel, ve kterém jsem si dopředu rezervovala postel. (Možná později popřemýšlím, že přejdu z geografie na poezii.)
Jinak už jsem skoro zbalená. Mám tolik věcí, že si ani nedovedu představit, jak to potáhnu a to jsem ještě asi polovinu věcí musela oželet a nechat doma... On mi to pak třeba někdo přiveze:). To mě přivádí k myšlence, že pokud by se komukoliv z vás, co to čtete (pokud to teda někdo vůbec čte), zachtělo poznat krásy Slovinska, nebo by se vám třeba po mě zastesklo, tak se klidně ozvěte a přijeďte mě obšťastnit do Lublani. Budu se těšit.
Nakonec vás musím upozornit, že se tady určitě objeví nějaké pravopisné chyby (učený z nebe nespadl...).