Zápisky z cesty na Balkán

Jak jistě mnozí z Vás zjistili na rajčeti (pokud ne http://misablaza.rajce.idnes.cz), v květnu jsme s mými kamarády s Erasmu podnikli 10 denní výlet po Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Chorvatsku. Program, který pro nás vytvořil Náčelník (díky Honzo!), byl velmi rozmanitý a nabitý. Viděli jsme život v moderně a bohatě vzhlížejících (bohužel jen vzhlížejících) městech, v horských vesničkách, kde se jako jediný možný způsob obživy pro většinu obyvatel jeví snad jen pastevectví a v přímořských letoviscích, které jsou, díky turismu, velmi dobře rozvinuté.

                               (photo by HUSIX)

Jako zarytá politická a kulturní geografka, jsem se těšila hlavně do Bosny, země 3 náboženství, jako zvídavý turista jsem se těšila na balkánský naturel. Musím říct, že Bosna, i když byla krásná, mě ničím až tak nenadchla, pouze splnila očekávání, což je teda pořád lepší, než kdyby zůstala za ním, zatímco balkánský „lifestyle“ nezklamal.

Předně nechápu, kde berou všichni peníze, když celé dny sedí na verandách, povídají si se sousedy a pokuřují. Podle toho, co jsme měli možnost vidět, nejlínější jsou lidé v Bosně. Je to znát hlavně na turistické infrastruktuře. Turismus tu má obrovský potenciál, ale právě kvůli nicnedělání zdejších obyvatel, zůstane nerozvinutý.

Například v obrovském Národním parku Sutjeska jsme za 2 dny viděli jen jednu informační tabuli. Ale měli jsme štěstí, že jsme potkali vstřícné lidi, kteří nám řekli, kam máme, či nemáme jít a ještě nás nechali 2 noci zadarmo (nebo za naši útratu v jejich hospodě?) stanovat na své zahradě. Navíc nás Dražko (nejdříve jsme mysleli, že syn, pak jsme se přiklonili k verzi, že spíš mladší milenec paní domácí – neměl ještě hotovou ani střední, ona měla, podle našeho odhadu, notně přes 30) vzal svým terénním autem na projížďku do hor. Byla to docela šílená jízda, podrobnosti si nechám pro sebe, protože tento blog čte i mamka a to už by mě pak nemusela nikam pustit, ale jak tenkrát objel ten balvan, aniž by nás všechny zabil pádem ze srázu, to asi nikdy nepochopím. Auto, ani silnice, nebyly v nejlepším stavu, Dražko jel jak o závod, prostě, jak řekla Jája, byli jsme naklepaní, jak řízky.

O něco málo turisticky rozvinutější jsou města Sarajevo a Mostar, nad čím mi ale rozum zůstával stát, byla návštěva bosenského poutního místa Medžugorje. Samotné poutní místo bylo pěkné, jakmile jsme zašli za kostel, víc do centra vesnice, nestačili jsme se divit. Bylo to přesně jako v Disneylandu (spíš vlastně Marrylandu), akorát místo MickeyMouse a kačera Donalda se na nás ze všech suvenýrů (které stály nekřesťanské peníze) dívala panenka Maria. Nejhorší na tom bylo, že obchody s těma cetkama byly všude, jeden barák vedle druhého, zatímco obchody s potravinama tam byly jen dva, ještě k tomu dost bokem od hlavního dění. Není to rouhačství, takhle vydělávat na takové věci?

Radši se v mém psaní posunu do Černé Hory. Tady jsou lidé buď pracovitější, nebo chytřejší, než v Bosně. Možná oboje. Turismus podchytili a rozvinuli mnohem líp. Nejrozvinutější je pochopitelně pobřeží Jadranu, turismus ale vzkvétá i v hornatých částech, například v pohoří Durmitor. Tam je turistickým centrem vesnice Žabljak, která je na turisty orientovaná možná až moc. Byl to velký kontrast, projíždět mezi ovcema a pak se zničehonic objevit ve vesnici, kde blikají cedule, jsou kavárny, hotely a další atrakce pro turisty. Tady jsme strávili dvě noci v kempu u velice svérázného chlápka jménem Mina.

Mina (57) je člověk, který se narodil v Žabljaku, procestoval skoro celý svět, 3x se oženil a teď má 11 dětí s celkem 4 ženama (Maďarka si ho nechtěla vzít). Jeho současná manželka (40) žije na farmě poblíž Žabljaku, ale aby toho neměl málo, má ještě přímo v Žabljaku 27 letou milenku. Ale nikomu to prosím Vás neříkejte, manželka o tom neví. Pokud budete někdy nocovat v Durmitoru, Minův kemp doporučuju. Mimo sezónu bych tam ale nezůstávala dýl než dvě noci. Mina je hodně komunikativní člověk, který má rád holky, české obzvlášť a když je kemp prázdný, upne se na své jediné hosty. Hlavním problémem je, že vůči „cholkám“ rychle ztrácí zábrany, pokud vůbec nějaké má. Katastrófa!

Toto oblíbené Minovo slovo se s lehkou ironií dá použít i na balkánskou dopravu. Jsem ráda, že jsem mohla pár set kilometrů řídit a zkusit si tu srandu na vlastní kůži.  Co se týče stavu silnic, byli jsme mile překvapeni. Hlavní dopravní tepny jsou kvalitní, v Černé Hoře je nová rychlostní silnice, v Bosně je u Sarajeva dokonce kus dálnice, která zatím není ani zpoplatněná.

Silnice druhé a nižší třídy už nejsou žádná sláva, ale občas jsou i asfaltové, takže v pohodě. Stáda krav, ovcí, koní a podobného dobytka, přecházejícího přes cestu tady nejsou výjimkou.

Co je výjimkou, jsou orientační tabule u cest a kromě začátku a konce zákazu předjíždění vlastně všechny dopravní značky. Bez dobré navigace se můžete lehce ztratit, my jsme se ztratili i s ní. Místní obyvatelé jsou ale docela vstřícní, takže jsme se i s jejich pomocí vždycky zase našli.

Při ptaní na cestu pozor na jednu důležitou věc! Pokud Vás dotyčný člověk pošle vpravo, neznamená to nutně, že máte jet doprava. Srbsky (chorvatsky a bosensky taky), znamená vpravo rovně. Jinak byste mohli dopadnout jak my v Sarajevu, když jsme jeli vpravo a na správnou cestu nás překvapivě navedl až srbsko-český slovník.

Provoz na silnicích v praxi vypadá asi takto:

S klaksonem můžete vjet KAMKOLIV, což znamená do zákazů vjezdu, na chodník, do protisměru na kruhovém objezdu a samozřejmě na červenou.

S výstražnýma světlama můžete parkovat KDEKOLIV: na chodníku, uprostřed křižovatky, půl metru za výjezdem z křižovatky, nebo kruhového objezdu a na čtyřproudé silnici v protisměru.

            Ceny benzínu se lišily stát od státu. Zatímco v Bosně byl skoro za pusu (v průvodci stálo, že obzvlášť v Republice Srbské do něj rádi přimíchávají vodu, tak možná proto), v Černé Hoře stál benzín 1,30 Euro, což je ještě víc, než u nás (btw. Ve Francii mají litr benzínu za 1,60 Euro… katastrófa!)

            Díky tomu, že jsme cestovali autem se slovinskou poznávačkou, jsme získali zajímavou zkušenost. Všichni, kteří nejdřív viděli auto, s náma jednali s určitým odstupem. V sarajevském hostelu to vypadalo, že nás ani neubytujou, jakmile jsme vytáhli české pasy (a slovenskou občanku), dostali jsme 2 Eura slevu. Černohorský Mina byl sice přátelský už od začátku, ale v momentě, kdy zjistil, že jsme Češi a Slovenka, vytáhl flašku rakije a nalil nám do všech našich nohou.

            Výlet jsme si užili maximálně. Těším se, až se tam, podle domluvy, za 15 let vrátíme zjišťovat, jak tyto státy pokročily ve vývoji, nejen směrem k turistům. Pro dokreslení dojmu z našeho výletu ještě jednou doporučuju navštívit album na rajčeti, kde je mnohem víc fotek. Tady jsem nemohla napsat všechno. Kdo by to potom četl?

             

Zákony na hlavu postavené

Nastal čas pro první letošní příspěvek. Protože je první letošní, tak vám všem, co mi jednou za čas věnujete pár minut čtením mého blogu, přeju pěkný nový rok a hlavně lásku a zdraví, protože když má člověk lásku a zdraví, tak pak už to ostatní jde tak nějak samo...samozřejmě s trochou štěstí.

Mezitím se můj studijní život tady posunul do té obvykle míň oblíbené fáze, do zkouškového období. Volného času mi o něco ubylo, ale snad všechny zkoušky zvládnu co nevidět a přestanu trávit večery běsněním nad učebnicemi. Ale teď k něčemu zajímavějšímu. 

Slovinci mají dva zákony, které my u nás nemáme a já nad něma trochu kroutím hlavou. Budoucí zájemce o studium ve Slovinsku by měl vědět, že podle slovinského zákona se na území Slovinska nesmí ve školách vyučovat v jiném jazyce, než ve slovinštině. 

Takže pak se nemůžeme divit, že na katedře geografie nemáme jediný předmět v angličtině (krom odborné angličtiny samozřejmě). Naštěstí místní profesoři jsou velmi vstřícní, takže konzultace a dokonce i zkoušky v angličtině nám dovolili. Na katedře etnologie a antropologie, na fakultě sociálních věd a některých dalších jsou ale tak odvážní, že porušují zákon a já sem tak celý semestr chodila na antropologii v angličtině. Už vidím, jak do učebny vlítne ozbrojené komando a zatkne nám Bojana. 

To u nás na geografii si sice netroufají porušovat zákon (my geografové jsme všichni nekonfliktní typy :) ), ale jeden profesor dokonce povolil, aby mu moji spolužáci odevzdali seminárku v češtině (my geografové se všichni ničeho nebojíme). Máme sice podobné jazyky, ale pan Plut je asi hodně odvážný, nevím, jak se popasuje s Y a s významy některých slov, které třeba slovinsky znamenají něco úplně jiného, navíc vulgárního.

Co je pro mě dál zarážející je určitý způsob prohibice, který je ve Slovinsku uzákoněný. Funguje to tak, že po deváté hodině večer už si žádný alkohol nekoupíte, kromě v hospodách, kavárnách, barech a dalších podobných zařízeních. A pravda je taková, že to opravdu přísně dodržují a někdy vám neprodají flašku vína ani 20:58 a můžete je přemlouvat, prosit na kolenách, ukazovat hodinky, ale jsou neoblomní. To by se u nás nestalo.

Rada ze života na závěr I.: Když jedete v šalině plné lidí, nenechávejte si peněženku v zadní kapse u kalhot. 

Rada ze života na závěr II.: Když si furt děláte ze svojí přítelkyně srandu, tak vám pak nebude věřit, že vám v šalině ukradli peněženku.     

O sněhové kalamitě

Posledním příspěvkem jsem asi trochu vzbudila dojem, že se mi tu nelíbí. Ale opak je pravdou. Líbí se mi tu. Taky částečně proto, že už jsem si zvykla, že Slovinci jsou blázni, co i když hustě sněží a teplota je kolem nuly, sedí na zahrádkách u kaváren a jezdí na kole.
Pořád jsem ale znepokojená faktem, že Lublaň leží na tektonickém zlomu a prakticky kdykoliv tady může být zemětřesení o síle až 9 stupňů Ricterovy škály. Možná ještě víc mě znepokojuje, že na tom tektonické zlomu leží i jaderná elektrárna Krško, takže jestli se to tady nějak víc zatřese, budu v háji. A vy tam u nás se moc nesmějte, vy budete taky v háji...jen si vzpomeňte na Černobyl a představte si, že Krško je blíž. To musí být něco pro Rakušáky :)
Asi dva týdny zpátky Lublaň zapadla sněhem a tak jsme se minulý pátek rozhodli vyzkoušet zdejší sjezdovky. Takže jsme si dali sraz 7:30 před kolejema, s tím, že bus do Škofje Loky jede 8:20. To jsme ale nevěděli, že když v Lublani napadnou 2 cm sněhu, tak kvůli sněhové kalamitě nejezdí busy MHD. Když už do odjezdu autobusu směr ŠL zbývalo asi 15 minut a my jsme pořád stáli na zastávce MHD, začali jsme přemýšlet, jak se jinak dostat na autobusák. První co nás napadlo bylo zavolat taxíka. Do telefonu nám bylo řečeno, že za 20 minut je tam...To na nás bylo pochopitelně pozdě. Po neúspěšném pokusu s taxíkem jsme zjistili, že u koleje pro invalidy je chlápek, který umetá sníh z auta, kterým vozí vozíčkáře. Naše situace nás donutila jít se ho zeptat, jestli by nás nehodil on. A tak došlo k mé první osobní zkušenosti s podplácením. Bohužel neúspěšné. Nejdřív jsem mu nabízela 6 Euro, což bysme dali i za taxi. Nechtěl. Pak jsem nabídku zvýšila na 10 Euro. Ani to si nevzal se slovy, že opravdu čeká na vozíčkáře a musí je zavézt do školy.
Nezbylo nám tedy nic jiného, než jít na autobusák pěšky, sněhem (chodníky se tu moc neumetají, však ono se to ušlape) i se všema báglama. Bus nám samozřejmě ujel, ale za 40 minut, kterých jsme přečkali na kafi, jel další.
Cesta do Škofje Loky proběhla bez problémů. Ty nás čekaly až na místě. Autobus do vesnice, kde byla sjezdovka, pro změnu taky nejel...prý kalamita. Kdo by čekal, že bude na horách tolik sněžit?? Tak jsme znovu volali taxíka. Za třičtvrtě hodiny přijel a za velmi odličnou (výbornou) cenu nás hodil až ke sjezdovce, která byla na místní poměry hodně nízko položená (1400 m n.m.). Prý v některých sezónách ani neotevírají. Asi by se měli jet podívat do Němčiček...
Lyžování bylo úžasné. Sice byla mlha, ale sníh super, lidí málo a lyžovačka zadarmo (zrovna zahajovali sezónu). Skvěle jsem si zaprknila. Za ty prachy ale vlek jezdil jen do dvou. Nicméně jsme se rozhodli ještě chvilku zůstat, udělat ze sebe sněhuláky a následně to všecko zapít svařákem v místní horské hospůdce, která byla taky úplně odličná (výborná). Po třech svařácích a jednom panáku nás napadlo, že bysme už asi měli jet zpátky. Takže se opět volal taxík.
Řekl, že přijede za 40 minut tam, kde nás před tím vyhodil. To byla doba akorát na to, abysme dopili, posbírali se, nazuly lyže a snowboardy a jeli směr parkoviště. Kdybysme byli jasnovidci, dáme si ještě další tři svařáky. Tágo přijela až po hodině a půl čekání na mraze na opuštěném parkovišti. Už se nám nechtělo znovu ve Škofje Loce čekat na autobus do Lublani a pak jít až na koleje (půl hodiny chůze s věcma). Tak jsme se rozhodli řidiče trochu citově vydírat a domluvit si jízdu až do Lublani ke kolejím za výhodnou cenu. To šlo překvapivě lehce a tak nás šest za 30 Euro vezl 40 km do Lj.
A jaké z toho plyne ponaučení?? Pokud chceš cestovat po Slovinsku autobusem, zjisti si číslo na taxík. Pokud to chceš mít v klidu, vem si vlastní auto... 

Chci zpátky své růžové brýle!!!

Prvotní nadšení je pryč. Začínám pomalu zjišťovat, že i život ve Slovinsku má svoje mínusy. Možná je to dané tím, že doma to mám jinak (líp).

Už dřív jsem si stěžovala na drahé pivo. Ne, že bych byla nějaký extra pivař, ale v Ostravě jsem zvyklá si zajít občas s lidma na jedno, dvě (někdy víc). Tady si můžu dát jedno, možná dvě (a to jen jednou týdně), víc rozhodně ne, protože moje stipendium by bylo rázem pryč. Zatím vždycky jsem si dala jen jedno, protože na dvě piva aby si tady člověk udělal půl dne volno. Obsluha si totiž hostů moc nevšímá a nad vypitou sklenkou můžete sedět klidně i 2 hodiny. V Ostravě vypiju půlku piva a už se obsluha ptá, jestli si dám další. I když kam bych došla s těma cenama tady, kdyby obsluha fungovala jak v Česku. 

Navíc, když chcete zaplatit, musíte na sebe sakra upozornit, aby někdo přišel. Rozhodně se tady musí dobře utíkat bez placení.

Další věc, na kterou tady můžete leda tak nadávat, je doprava. Je jedno jestli MHD, nebo vnitrostátní doprava, všecko je na nic. Nejdřív si postěžuju na MHD v Lublani. Docela slušně mě dokážou dožrat ty jejich jízdní řády. Jsou jen velice přibližné a orientační. Na žádném se nedozvíte přesný čas odjezdu, ale jen interval odjezdu. Takže je sice super, že můj bus jede každých 30 minut, ale nikdy nevím, jestli budu čekat 5 minut, nebo 29.

Vnitrostátní doprava je taky jeden velký průšvih. Přímý vlak mezi dvěma největšími městy Lublaní a Mariborem jede jen s příplatkem, když chcete jet osobákem, musíte v nějaké horní dolní přesedat. Autobusy mezi těmito městy jedou asi tři za den, o víkendu nejede žádný. A vůbec, z Mariboru se prý o víkendu bez auta hned tak nedostanete.

 Když už jsem začala o tom víkendu. Tady se o víkendu prostě nepracuje. Ještě v sobotu, dejme tomu, jsou otevřené aspoň restaurace a obchody (dopoledne). V neděli je tu otevřený jen jeden jediný obchod a taky to tam tak vypadá. Bitka o místo ve frontě ke kasám, obchod je malý, takže fronty vedou po celém obvodu prodejny, někdy mají sklon se motat do šneka, navíc je všude všechno přeházené a všude nehorázný bordel. Ale to je asi jen moje rozmazlenost z Česka, kde je o víkendech a svátcích tradiční výplní dne nakupování ve velkých obchodních centrech.

Další věc, co mě štve, je praní. Ono je sice pravda, že co jsem sem přijela, tak mi narostla druhá brada, ale to oblečení se v té sušičce prostě strašně srazí i tak. Takže teď když jdu ráno do školy, tak si rifle musím obléct hodinu dopředu, aby se na mě stihly roztáhnout a já nevypadala, že jsem si omylem vzala cizí, o dvě čísla menší, než potřebuju. Navíc, už se mi dvakrát stalo, že přijdu prát a všechny pračky jsou beznadějně obsazené, protože si zrovna přišel oprat nějaký vandrák z venku... to možná vysvětluje tu vyrážku na stehně...

A tohle mě fakt dostalo... Na cizineckém úřadě je všechno (tím myslím cedule, formuláře, počítač, který tiskne lístečky s pořadím a hlášení) ve slovinštině. No teď, po měsíci kurzu slovinštiny, jsem frajer a už vím, že tujec je cizinec a ne tupec s "J", ale když jsem tam šla poprvé, tak sem tam byla absolutně ztracená. Navíc teď už se ani ten chlápek za přepážkou neobtěžoval mluvit anglicky, ale mám štěstí, že naše jazyky jsou tak podobné, takže "dva eura" jsem mu rozuměla. To spíš chudáci neslovani.      

Jak jsem se snažila zkulturnit

Stává se ze mě kulturní člověk. Během 10 dnů jsem byla na 3 koncertech. Každý byl jiný.
První byl na Prešernově trgu, což je tady takové turisticky nejnavštěvovanější místo. Vůbec nevím, proč ten koncert tam byl, ale myslím, že to souviselo s komunálníma volbama, které se tu co nevidět budou konat, ostatně zrovna tak jak u nás. Vystupovaly tam pravděpodobně známé slovinské hvězdy, protože vždycky sklidili obrovský aplaus. Kromě dvou asi hvězdných moderátorů jsme viděli tři kapeli. První byla kapela, jejíž zpěvačku jsme přirovnali k Heleně Vondráčkové a to nejen kvůli podobnému repertoáru a tanečním kreacím, ale i kvůli tomu, že z dálky vypadala zhruba stejně stará jak já, z blízka vypadala asi tak na věk mojí mamky, ale ve skutečnosti se určitě věkově blížila mojí babičce. Druhá kapela se nám líbila nejvíc. Hráli něco jako balkánské skačko a měli pěkného trumpetistu ;). Byla to hudba, na kterou se nedalo netančit a když jsme se po pár minutách probrali  euforie, zjistili jsme, že nikdo jiný kolem nás netančí, nehýbe se, prostě že Slovinci jsou strašně chledné publikum. Vždycky jenom zatleskali (nijak přehnaně) a tím to haslo. My jsme se samozřejmě nenechali rozhodit a poskakovali jsme dál, dokud tu super kapelu nevystřídal šampón v bílé košili. To jsme se rozhodli jít spátky směr koleje, připravovat se na zkoušku ze slovinštiny, která byla druhý den ráno.
Druhý koncert byl původně koncert parádní kapely, kterou jsme našli na youtubu. Z kolejí šlo snad 50 lidí. Ještě než jsme přišli k tomu plísní zapáchajícímu pajzlu jsme zjistili, že koncert se asi o hodinu a půl posouvá. Tu dobu jsme přečkali na Metelkově ulici, což je takový squat, kde jsou hospody a kluby a hlavně je tam zatím pivo ve městě (pro lepší představu je to1,80 euro, tak si asi dovedete představit, kolik stojí pivo v normálních hospodách a kavárnách...). Když jsme se vrátili zpátky do té smradlavé putiky, marně jsme hledali kapelu z youtubu. Na pódiu se rozvášňovali dva týpci, kteří hráli ten hudební styl, co připomíná blití. Ale byli to jen předskokani, tak jsme to prostě přečkali. Po nich přišlo něco, čemu já říkám jemnější verze blití. To jsme už nedávali a radši jsme odešli pryč.
No a třetí koncert byl úplně odlišný od těch dvou. Šli jsme se podívat na zahajovací koncert hudebního festivalu, který pořádala místní filharmonie. Tak jsem se psychicky naladila na klasiku. Vlastně to byla klasika, ale nejstarší skladba byla z roku 1999, takže moderní klasická hudba. Ona to vlastně ani místy hudba nebyla. Při prvních tónech jsem si myslela, že si omylem každý z muzikantů vzal jiné noty a marně jsem se ujišťovala, že to určitě co nevidět zjistí, pak jsem přišla na to, že to asi bude správně tak, jak to hrají. Houslistka na housle nazahrála snad ani tón, ale ukázala, že housle můžou posloužit i jako slušné bongo, zpěvačka chrčela jak o závod a klavíristka se celou dobu snažila rozladit klavír, ale bez úspěchu. Byli jsme z toho mírně v rozpacích, všecko se ale urovnalo, když nás hráč na lesní roh pozval na raut.
Myslím si, že než se vrátím domů, budu mít velmi slušný přehled o veškerých hudebních žánrech. 

Páteční příspěvek

Strašně mě těší, že se vám líbí můj blog a že někteří sami píšete o pokračování. I když se to možná nezdá, tak přes týden obvykle moc času na psaní nemám. Od pondělí do čtvrtku mám dopoledne kurz a odpoledne obvykle ještě nějaké zařizování a zabydlování se, večer workshopy a podobné akce. Dnes je pátek a venku leje jak z konve, tak mám konečně chvilku na to abych se věnovala blogu. Ven mě nikdo nedostane, pořád sušit věci už mě nebaví. Déšť tu totiž není vůbec nic neobvyklého. Bez deštníku nevycházím, ani když je nebe bez mráčku.
Nejdřív bych se chtěla zmínit o kurzu, ktarý si nemůžu vynachválit. Slovinština se nám "Čechoslovákům" učí docela dobře, navíc se u toho docela dost nasmějem, protože některé slovinské slova znamenají v češtině úplně něco jiného a překlad věty do slovinštiny má čas od času za následek 5 minut smíchu. Další zajímavá věc na slovinštině je, že tento jazyk vůbec nemá Y, takže tu mají hipermarket, plin, jazik, být je biti. Slovinci tu svou abecedu vůbec odflinkli. Kromě Y nemají ani X, W a Q, takže za domácí úkol musím napsat tekst a v hospodě si můžu obědnat panáka viski.
Kromě dopoledního vysedávání ve škole máme v rámci kurzu ještě 2x týdně odpolední "doprovodný program", kde nám přibližují slovinskou kulturu, reálie... V rámci toho jsme už zážili úvodní party, na které měl každý stát prostor pro vlastní prezentaci (zajímavé bylo, že čím jižnější státy, tím míň připravené prezentace měly; třeba Španělé neměli nic, zato Finové to měli nejlepší), další částí doprovodného programu byla prohlídka města, kterou náhle ukončilo krupobití. Byli jsme v galerii moderního umění, ale nejvíc mě zatím dostal výlet na Šmarnou goru, na kterém jsme zmokli a většina z nás je teď nachlazená. Měla jsem ale stejně štěstí, protože den před výletem jsem si koupila nepromokavé boty, které se opravdu ukázaly jako nepromokavé a měla jsem s sebou i nepromokavou bundu, která k mému překvapení taky nepromokla. Kalhoty, které nepromokavé nejsou taky nezklamaly a promokly durch. Naštěstí nám naše průvodkyně koupily na hoře čaj na zahřátí a preclík. Příští týden nás ještě čeká workshop (v pravém slova smyslu), výlet do Metelkovy ulice (místo, kam se stahují různí undergroundoví umělci, feťáci, zloději kol a podobní bohémové) a v závěrečném týdnu uvidíme slovinský film a poslední den party.
Musím tu zmínit i jídlo. Jsem tu 2 týdny a už jsem se stihla projíst do čtvrtého měsíce těhotenství. Zůstavám tady do července, jsem zvědavá, jak budu vypadat, až se vrátím domů. Problém je v tom, že když si dáte třeba řízek, dostanete flák masa, ze kterého by český kuchař udělal tři. V ceně oběda je i polívka, salát a dortík. Nikdy jsem nebyla moc na cukroví, ale tady těm dortíkům prostě nejde odolat. Dnes se mi díky špatnému počasí nechce nikam chodit, takže sem měla oběd "co lednička dala", naštěstí v ní nic moc nebylo.
Konečně se mi podařilo koupit kolo! Nádherná skládačka jugoslávské výroby značky Pony. Přikládám fotku pro ty, co ho ještě neviděli na FB.

Rozhodla jsem se, že nebudu diskriminovat nefacebookáře a zřídila jsem si účet na rajčeti, kam vkládám fotky. Adresa je: http://misablaza.rajce.idnes.cz/
 

Tady jsme v Evropě!!!

Nastěhovala jsem se na koleje. Musím říct, že jsem byla mile překvapená. Budova čerstvě po rekonstrukci, všechno nové a pěkné. Mám spolubydlící z Finska. Zdá se být v pohodě, jen mě hned při seznámení rozhodila otázkou, jestli je venku zima... Copak já můžu pro Finku posoudit, jestli je venku zima?
Zpět ke kolejnímu pokoji. Při bližším zkoumání jsem zjistila, že je tu strašný nepořádek, takže než sem se vybalila, musela sem utřít prach, umýt zem a vyčistit ledničku.
Druhý den po nastěhování proběhlo seznamování s ostatníma erasmákama. Je nás tu docela hodně, nejvíc je tu Čechů (tak nevím, jestli si tu zlepším angličtinu), pak jsou tu Španělé, Portugalci, Fini, Slováci, Němci, Poláci, Francouzi, Řekyně, Belgičanka, Turci, Italka, Rakušačka, Litevka, Číňan, Tadžikystánec, Kazachstánci a možná jsem ještě někoho zapomněla (za to se omlouvám:) ). Veškeré večírky (ty máme oficiálně zakázané, tak tyto akce nazýváme workshopy) se odehrávají ve společné kuchyňce a na balkónku. Byla jsem už i v hospodě, ale zatímco Francouzi, Fini a Belgičanka byli jak v ráji, mně došlo pivo za 2,50 drahé. Hlavní město je prostě hlavní město, my Češi si budeme muset najít nějakou putiku na periferii Ljubljani, nebo budem prostě dál pořádat naše workshopy v kuchyňce na kolejích a pít víno za 2 Eura ze Špáru.
Další dvě návštěvy tentokrát kaváren byly v podstatě z donucení, protože nás tam zahnal déšť (často tady prší). První byla v sobotu, kdy jsme se vraceli z "Potato festu" (bramborové speciality, pivo, víno a pálenka zdarma...během hodiny bylo všechno pryč). Na otázku: " Můžeme tu kouřit?" číšník odpověděl "Ne, tady jste v Evropě!". Kouření na veřejných místech je ve Slovinsku totiž zakázáno. Druhá návštěva kavárny byla dnes. Po cestě z obědu nás chytl docela slejvák, tak jsme utekli do nejbližší kavárny, kde byl číšník, který o sobě tvrdil, že umí česky. Ve skutečnosti uměl jenom "české kočky" a "ježišmarja". Kopli jsme do sebe kafé, počkali jsme až trochu uschnem a počasí se trochu umoudří a vraceli jsme se zpátky na koleje. Přesto, že moje věci v kavárně celkem uschly, bylo to jedno, protože po pětistech metrech mě ohodil projíždějící autobus, takže na koleje jsem přišla jak vodník.
V pondělí nám začal jazykový kurz. V naší skupince jsme jenom Češi a Slovenka. Bylo nám sděleno, že naše jazyky jsou tak podobné, že nás povýšili na intermediate. A tak jsem se během okamžiku stala pokročilá v jazyce, který vůbec neumím. Povýšení mělo jednu výhodu. Místo učebnice za 25 Euro jsme si mohli koupit učebnici za 19. Samotný kurz probíhá ve velké pohodě. Máme 2 lektorky, které se střídají. Obě jsou Slovinky. Jedna se kdysi učila česky, takže zná naši gramatiku, občas si vzpomene i na nějaké to slovíčko. Tuto lektorky máme v pondělí a úterý, lektorka na středu a čtvrtek má za manžela Čecha, takže o české gramatice sice nic moc neví, ani mluvit neumí, za to nám docela slušně rozumí.
Letos je tu jedna novinka. Bývalí erasmáci ze Slovinska budou vědět o čem je řeč. Zrušili bony na jídlo. Aby usnadnili systém stravování, vymysleli velice moderní postup při kupování obědů a všeho, co je s tím spojené. Všechno jde přes mobily. Nebudu vás zatěžovat detaily, důležité je, že si teď můžete koupit jen 2 jídla za den, mezi nimiž musí být minimálně 4 hodiny přestávka. To znamená, že nemůžu nikoho pozvat na levné jídlo... Ale jinak to všechno funguje.
P.S. Kolo ještě nemám :)