Zápisky z cesty na Balkán

Jak jistě mnozí z Vás zjistili na rajčeti (pokud ne http://misablaza.rajce.idnes.cz), v květnu jsme s mými kamarády s Erasmu podnikli 10 denní výlet po Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Chorvatsku. Program, který pro nás vytvořil Náčelník (díky Honzo!), byl velmi rozmanitý a nabitý. Viděli jsme život v moderně a bohatě vzhlížejících (bohužel jen vzhlížejících) městech, v horských vesničkách, kde se jako jediný možný způsob obživy pro většinu obyvatel jeví snad jen pastevectví a v přímořských letoviscích, které jsou, díky turismu, velmi dobře rozvinuté.

                               (photo by HUSIX)

Jako zarytá politická a kulturní geografka, jsem se těšila hlavně do Bosny, země 3 náboženství, jako zvídavý turista jsem se těšila na balkánský naturel. Musím říct, že Bosna, i když byla krásná, mě ničím až tak nenadchla, pouze splnila očekávání, což je teda pořád lepší, než kdyby zůstala za ním, zatímco balkánský „lifestyle“ nezklamal.

Předně nechápu, kde berou všichni peníze, když celé dny sedí na verandách, povídají si se sousedy a pokuřují. Podle toho, co jsme měli možnost vidět, nejlínější jsou lidé v Bosně. Je to znát hlavně na turistické infrastruktuře. Turismus tu má obrovský potenciál, ale právě kvůli nicnedělání zdejších obyvatel, zůstane nerozvinutý.

Například v obrovském Národním parku Sutjeska jsme za 2 dny viděli jen jednu informační tabuli. Ale měli jsme štěstí, že jsme potkali vstřícné lidi, kteří nám řekli, kam máme, či nemáme jít a ještě nás nechali 2 noci zadarmo (nebo za naši útratu v jejich hospodě?) stanovat na své zahradě. Navíc nás Dražko (nejdříve jsme mysleli, že syn, pak jsme se přiklonili k verzi, že spíš mladší milenec paní domácí – neměl ještě hotovou ani střední, ona měla, podle našeho odhadu, notně přes 30) vzal svým terénním autem na projížďku do hor. Byla to docela šílená jízda, podrobnosti si nechám pro sebe, protože tento blog čte i mamka a to už by mě pak nemusela nikam pustit, ale jak tenkrát objel ten balvan, aniž by nás všechny zabil pádem ze srázu, to asi nikdy nepochopím. Auto, ani silnice, nebyly v nejlepším stavu, Dražko jel jak o závod, prostě, jak řekla Jája, byli jsme naklepaní, jak řízky.

O něco málo turisticky rozvinutější jsou města Sarajevo a Mostar, nad čím mi ale rozum zůstával stát, byla návštěva bosenského poutního místa Medžugorje. Samotné poutní místo bylo pěkné, jakmile jsme zašli za kostel, víc do centra vesnice, nestačili jsme se divit. Bylo to přesně jako v Disneylandu (spíš vlastně Marrylandu), akorát místo MickeyMouse a kačera Donalda se na nás ze všech suvenýrů (které stály nekřesťanské peníze) dívala panenka Maria. Nejhorší na tom bylo, že obchody s těma cetkama byly všude, jeden barák vedle druhého, zatímco obchody s potravinama tam byly jen dva, ještě k tomu dost bokem od hlavního dění. Není to rouhačství, takhle vydělávat na takové věci?

Radši se v mém psaní posunu do Černé Hory. Tady jsou lidé buď pracovitější, nebo chytřejší, než v Bosně. Možná oboje. Turismus podchytili a rozvinuli mnohem líp. Nejrozvinutější je pochopitelně pobřeží Jadranu, turismus ale vzkvétá i v hornatých částech, například v pohoří Durmitor. Tam je turistickým centrem vesnice Žabljak, která je na turisty orientovaná možná až moc. Byl to velký kontrast, projíždět mezi ovcema a pak se zničehonic objevit ve vesnici, kde blikají cedule, jsou kavárny, hotely a další atrakce pro turisty. Tady jsme strávili dvě noci v kempu u velice svérázného chlápka jménem Mina.

Mina (57) je člověk, který se narodil v Žabljaku, procestoval skoro celý svět, 3x se oženil a teď má 11 dětí s celkem 4 ženama (Maďarka si ho nechtěla vzít). Jeho současná manželka (40) žije na farmě poblíž Žabljaku, ale aby toho neměl málo, má ještě přímo v Žabljaku 27 letou milenku. Ale nikomu to prosím Vás neříkejte, manželka o tom neví. Pokud budete někdy nocovat v Durmitoru, Minův kemp doporučuju. Mimo sezónu bych tam ale nezůstávala dýl než dvě noci. Mina je hodně komunikativní člověk, který má rád holky, české obzvlášť a když je kemp prázdný, upne se na své jediné hosty. Hlavním problémem je, že vůči „cholkám“ rychle ztrácí zábrany, pokud vůbec nějaké má. Katastrófa!

Toto oblíbené Minovo slovo se s lehkou ironií dá použít i na balkánskou dopravu. Jsem ráda, že jsem mohla pár set kilometrů řídit a zkusit si tu srandu na vlastní kůži.  Co se týče stavu silnic, byli jsme mile překvapeni. Hlavní dopravní tepny jsou kvalitní, v Černé Hoře je nová rychlostní silnice, v Bosně je u Sarajeva dokonce kus dálnice, která zatím není ani zpoplatněná.

Silnice druhé a nižší třídy už nejsou žádná sláva, ale občas jsou i asfaltové, takže v pohodě. Stáda krav, ovcí, koní a podobného dobytka, přecházejícího přes cestu tady nejsou výjimkou.

Co je výjimkou, jsou orientační tabule u cest a kromě začátku a konce zákazu předjíždění vlastně všechny dopravní značky. Bez dobré navigace se můžete lehce ztratit, my jsme se ztratili i s ní. Místní obyvatelé jsou ale docela vstřícní, takže jsme se i s jejich pomocí vždycky zase našli.

Při ptaní na cestu pozor na jednu důležitou věc! Pokud Vás dotyčný člověk pošle vpravo, neznamená to nutně, že máte jet doprava. Srbsky (chorvatsky a bosensky taky), znamená vpravo rovně. Jinak byste mohli dopadnout jak my v Sarajevu, když jsme jeli vpravo a na správnou cestu nás překvapivě navedl až srbsko-český slovník.

Provoz na silnicích v praxi vypadá asi takto:

S klaksonem můžete vjet KAMKOLIV, což znamená do zákazů vjezdu, na chodník, do protisměru na kruhovém objezdu a samozřejmě na červenou.

S výstražnýma světlama můžete parkovat KDEKOLIV: na chodníku, uprostřed křižovatky, půl metru za výjezdem z křižovatky, nebo kruhového objezdu a na čtyřproudé silnici v protisměru.

            Ceny benzínu se lišily stát od státu. Zatímco v Bosně byl skoro za pusu (v průvodci stálo, že obzvlášť v Republice Srbské do něj rádi přimíchávají vodu, tak možná proto), v Černé Hoře stál benzín 1,30 Euro, což je ještě víc, než u nás (btw. Ve Francii mají litr benzínu za 1,60 Euro… katastrófa!)

            Díky tomu, že jsme cestovali autem se slovinskou poznávačkou, jsme získali zajímavou zkušenost. Všichni, kteří nejdřív viděli auto, s náma jednali s určitým odstupem. V sarajevském hostelu to vypadalo, že nás ani neubytujou, jakmile jsme vytáhli české pasy (a slovenskou občanku), dostali jsme 2 Eura slevu. Černohorský Mina byl sice přátelský už od začátku, ale v momentě, kdy zjistil, že jsme Češi a Slovenka, vytáhl flašku rakije a nalil nám do všech našich nohou.

            Výlet jsme si užili maximálně. Těším se, až se tam, podle domluvy, za 15 let vrátíme zjišťovat, jak tyto státy pokročily ve vývoji, nejen směrem k turistům. Pro dokreslení dojmu z našeho výletu ještě jednou doporučuju navštívit album na rajčeti, kde je mnohem víc fotek. Tady jsem nemohla napsat všechno. Kdo by to potom četl?