O sněhové kalamitě

Posledním příspěvkem jsem asi trochu vzbudila dojem, že se mi tu nelíbí. Ale opak je pravdou. Líbí se mi tu. Taky částečně proto, že už jsem si zvykla, že Slovinci jsou blázni, co i když hustě sněží a teplota je kolem nuly, sedí na zahrádkách u kaváren a jezdí na kole.
Pořád jsem ale znepokojená faktem, že Lublaň leží na tektonickém zlomu a prakticky kdykoliv tady může být zemětřesení o síle až 9 stupňů Ricterovy škály. Možná ještě víc mě znepokojuje, že na tom tektonické zlomu leží i jaderná elektrárna Krško, takže jestli se to tady nějak víc zatřese, budu v háji. A vy tam u nás se moc nesmějte, vy budete taky v háji...jen si vzpomeňte na Černobyl a představte si, že Krško je blíž. To musí být něco pro Rakušáky :)
Asi dva týdny zpátky Lublaň zapadla sněhem a tak jsme se minulý pátek rozhodli vyzkoušet zdejší sjezdovky. Takže jsme si dali sraz 7:30 před kolejema, s tím, že bus do Škofje Loky jede 8:20. To jsme ale nevěděli, že když v Lublani napadnou 2 cm sněhu, tak kvůli sněhové kalamitě nejezdí busy MHD. Když už do odjezdu autobusu směr ŠL zbývalo asi 15 minut a my jsme pořád stáli na zastávce MHD, začali jsme přemýšlet, jak se jinak dostat na autobusák. První co nás napadlo bylo zavolat taxíka. Do telefonu nám bylo řečeno, že za 20 minut je tam...To na nás bylo pochopitelně pozdě. Po neúspěšném pokusu s taxíkem jsme zjistili, že u koleje pro invalidy je chlápek, který umetá sníh z auta, kterým vozí vozíčkáře. Naše situace nás donutila jít se ho zeptat, jestli by nás nehodil on. A tak došlo k mé první osobní zkušenosti s podplácením. Bohužel neúspěšné. Nejdřív jsem mu nabízela 6 Euro, což bysme dali i za taxi. Nechtěl. Pak jsem nabídku zvýšila na 10 Euro. Ani to si nevzal se slovy, že opravdu čeká na vozíčkáře a musí je zavézt do školy.
Nezbylo nám tedy nic jiného, než jít na autobusák pěšky, sněhem (chodníky se tu moc neumetají, však ono se to ušlape) i se všema báglama. Bus nám samozřejmě ujel, ale za 40 minut, kterých jsme přečkali na kafi, jel další.
Cesta do Škofje Loky proběhla bez problémů. Ty nás čekaly až na místě. Autobus do vesnice, kde byla sjezdovka, pro změnu taky nejel...prý kalamita. Kdo by čekal, že bude na horách tolik sněžit?? Tak jsme znovu volali taxíka. Za třičtvrtě hodiny přijel a za velmi odličnou (výbornou) cenu nás hodil až ke sjezdovce, která byla na místní poměry hodně nízko položená (1400 m n.m.). Prý v některých sezónách ani neotevírají. Asi by se měli jet podívat do Němčiček...
Lyžování bylo úžasné. Sice byla mlha, ale sníh super, lidí málo a lyžovačka zadarmo (zrovna zahajovali sezónu). Skvěle jsem si zaprknila. Za ty prachy ale vlek jezdil jen do dvou. Nicméně jsme se rozhodli ještě chvilku zůstat, udělat ze sebe sněhuláky a následně to všecko zapít svařákem v místní horské hospůdce, která byla taky úplně odličná (výborná). Po třech svařácích a jednom panáku nás napadlo, že bysme už asi měli jet zpátky. Takže se opět volal taxík.
Řekl, že přijede za 40 minut tam, kde nás před tím vyhodil. To byla doba akorát na to, abysme dopili, posbírali se, nazuly lyže a snowboardy a jeli směr parkoviště. Kdybysme byli jasnovidci, dáme si ještě další tři svařáky. Tágo přijela až po hodině a půl čekání na mraze na opuštěném parkovišti. Už se nám nechtělo znovu ve Škofje Loce čekat na autobus do Lublani a pak jít až na koleje (půl hodiny chůze s věcma). Tak jsme se rozhodli řidiče trochu citově vydírat a domluvit si jízdu až do Lublani ke kolejím za výhodnou cenu. To šlo překvapivě lehce a tak nás šest za 30 Euro vezl 40 km do Lj.
A jaké z toho plyne ponaučení?? Pokud chceš cestovat po Slovinsku autobusem, zjisti si číslo na taxík. Pokud to chceš mít v klidu, vem si vlastní auto... 

Chci zpátky své růžové brýle!!!

Prvotní nadšení je pryč. Začínám pomalu zjišťovat, že i život ve Slovinsku má svoje mínusy. Možná je to dané tím, že doma to mám jinak (líp).

Už dřív jsem si stěžovala na drahé pivo. Ne, že bych byla nějaký extra pivař, ale v Ostravě jsem zvyklá si zajít občas s lidma na jedno, dvě (někdy víc). Tady si můžu dát jedno, možná dvě (a to jen jednou týdně), víc rozhodně ne, protože moje stipendium by bylo rázem pryč. Zatím vždycky jsem si dala jen jedno, protože na dvě piva aby si tady člověk udělal půl dne volno. Obsluha si totiž hostů moc nevšímá a nad vypitou sklenkou můžete sedět klidně i 2 hodiny. V Ostravě vypiju půlku piva a už se obsluha ptá, jestli si dám další. I když kam bych došla s těma cenama tady, kdyby obsluha fungovala jak v Česku. 

Navíc, když chcete zaplatit, musíte na sebe sakra upozornit, aby někdo přišel. Rozhodně se tady musí dobře utíkat bez placení.

Další věc, na kterou tady můžete leda tak nadávat, je doprava. Je jedno jestli MHD, nebo vnitrostátní doprava, všecko je na nic. Nejdřív si postěžuju na MHD v Lublani. Docela slušně mě dokážou dožrat ty jejich jízdní řády. Jsou jen velice přibližné a orientační. Na žádném se nedozvíte přesný čas odjezdu, ale jen interval odjezdu. Takže je sice super, že můj bus jede každých 30 minut, ale nikdy nevím, jestli budu čekat 5 minut, nebo 29.

Vnitrostátní doprava je taky jeden velký průšvih. Přímý vlak mezi dvěma největšími městy Lublaní a Mariborem jede jen s příplatkem, když chcete jet osobákem, musíte v nějaké horní dolní přesedat. Autobusy mezi těmito městy jedou asi tři za den, o víkendu nejede žádný. A vůbec, z Mariboru se prý o víkendu bez auta hned tak nedostanete.

 Když už jsem začala o tom víkendu. Tady se o víkendu prostě nepracuje. Ještě v sobotu, dejme tomu, jsou otevřené aspoň restaurace a obchody (dopoledne). V neděli je tu otevřený jen jeden jediný obchod a taky to tam tak vypadá. Bitka o místo ve frontě ke kasám, obchod je malý, takže fronty vedou po celém obvodu prodejny, někdy mají sklon se motat do šneka, navíc je všude všechno přeházené a všude nehorázný bordel. Ale to je asi jen moje rozmazlenost z Česka, kde je o víkendech a svátcích tradiční výplní dne nakupování ve velkých obchodních centrech.

Další věc, co mě štve, je praní. Ono je sice pravda, že co jsem sem přijela, tak mi narostla druhá brada, ale to oblečení se v té sušičce prostě strašně srazí i tak. Takže teď když jdu ráno do školy, tak si rifle musím obléct hodinu dopředu, aby se na mě stihly roztáhnout a já nevypadala, že jsem si omylem vzala cizí, o dvě čísla menší, než potřebuju. Navíc, už se mi dvakrát stalo, že přijdu prát a všechny pračky jsou beznadějně obsazené, protože si zrovna přišel oprat nějaký vandrák z venku... to možná vysvětluje tu vyrážku na stehně...

A tohle mě fakt dostalo... Na cizineckém úřadě je všechno (tím myslím cedule, formuláře, počítač, který tiskne lístečky s pořadím a hlášení) ve slovinštině. No teď, po měsíci kurzu slovinštiny, jsem frajer a už vím, že tujec je cizinec a ne tupec s "J", ale když jsem tam šla poprvé, tak sem tam byla absolutně ztracená. Navíc teď už se ani ten chlápek za přepážkou neobtěžoval mluvit anglicky, ale mám štěstí, že naše jazyky jsou tak podobné, takže "dva eura" jsem mu rozuměla. To spíš chudáci neslovani.      

Jak jsem se snažila zkulturnit

Stává se ze mě kulturní člověk. Během 10 dnů jsem byla na 3 koncertech. Každý byl jiný.
První byl na Prešernově trgu, což je tady takové turisticky nejnavštěvovanější místo. Vůbec nevím, proč ten koncert tam byl, ale myslím, že to souviselo s komunálníma volbama, které se tu co nevidět budou konat, ostatně zrovna tak jak u nás. Vystupovaly tam pravděpodobně známé slovinské hvězdy, protože vždycky sklidili obrovský aplaus. Kromě dvou asi hvězdných moderátorů jsme viděli tři kapeli. První byla kapela, jejíž zpěvačku jsme přirovnali k Heleně Vondráčkové a to nejen kvůli podobnému repertoáru a tanečním kreacím, ale i kvůli tomu, že z dálky vypadala zhruba stejně stará jak já, z blízka vypadala asi tak na věk mojí mamky, ale ve skutečnosti se určitě věkově blížila mojí babičce. Druhá kapela se nám líbila nejvíc. Hráli něco jako balkánské skačko a měli pěkného trumpetistu ;). Byla to hudba, na kterou se nedalo netančit a když jsme se po pár minutách probrali  euforie, zjistili jsme, že nikdo jiný kolem nás netančí, nehýbe se, prostě že Slovinci jsou strašně chledné publikum. Vždycky jenom zatleskali (nijak přehnaně) a tím to haslo. My jsme se samozřejmě nenechali rozhodit a poskakovali jsme dál, dokud tu super kapelu nevystřídal šampón v bílé košili. To jsme se rozhodli jít spátky směr koleje, připravovat se na zkoušku ze slovinštiny, která byla druhý den ráno.
Druhý koncert byl původně koncert parádní kapely, kterou jsme našli na youtubu. Z kolejí šlo snad 50 lidí. Ještě než jsme přišli k tomu plísní zapáchajícímu pajzlu jsme zjistili, že koncert se asi o hodinu a půl posouvá. Tu dobu jsme přečkali na Metelkově ulici, což je takový squat, kde jsou hospody a kluby a hlavně je tam zatím pivo ve městě (pro lepší představu je to1,80 euro, tak si asi dovedete představit, kolik stojí pivo v normálních hospodách a kavárnách...). Když jsme se vrátili zpátky do té smradlavé putiky, marně jsme hledali kapelu z youtubu. Na pódiu se rozvášňovali dva týpci, kteří hráli ten hudební styl, co připomíná blití. Ale byli to jen předskokani, tak jsme to prostě přečkali. Po nich přišlo něco, čemu já říkám jemnější verze blití. To jsme už nedávali a radši jsme odešli pryč.
No a třetí koncert byl úplně odlišný od těch dvou. Šli jsme se podívat na zahajovací koncert hudebního festivalu, který pořádala místní filharmonie. Tak jsem se psychicky naladila na klasiku. Vlastně to byla klasika, ale nejstarší skladba byla z roku 1999, takže moderní klasická hudba. Ona to vlastně ani místy hudba nebyla. Při prvních tónech jsem si myslela, že si omylem každý z muzikantů vzal jiné noty a marně jsem se ujišťovala, že to určitě co nevidět zjistí, pak jsem přišla na to, že to asi bude správně tak, jak to hrají. Houslistka na housle nazahrála snad ani tón, ale ukázala, že housle můžou posloužit i jako slušné bongo, zpěvačka chrčela jak o závod a klavíristka se celou dobu snažila rozladit klavír, ale bez úspěchu. Byli jsme z toho mírně v rozpacích, všecko se ale urovnalo, když nás hráč na lesní roh pozval na raut.
Myslím si, že než se vrátím domů, budu mít velmi slušný přehled o veškerých hudebních žánrech. 

Páteční příspěvek

Strašně mě těší, že se vám líbí můj blog a že někteří sami píšete o pokračování. I když se to možná nezdá, tak přes týden obvykle moc času na psaní nemám. Od pondělí do čtvrtku mám dopoledne kurz a odpoledne obvykle ještě nějaké zařizování a zabydlování se, večer workshopy a podobné akce. Dnes je pátek a venku leje jak z konve, tak mám konečně chvilku na to abych se věnovala blogu. Ven mě nikdo nedostane, pořád sušit věci už mě nebaví. Déšť tu totiž není vůbec nic neobvyklého. Bez deštníku nevycházím, ani když je nebe bez mráčku.
Nejdřív bych se chtěla zmínit o kurzu, ktarý si nemůžu vynachválit. Slovinština se nám "Čechoslovákům" učí docela dobře, navíc se u toho docela dost nasmějem, protože některé slovinské slova znamenají v češtině úplně něco jiného a překlad věty do slovinštiny má čas od času za následek 5 minut smíchu. Další zajímavá věc na slovinštině je, že tento jazyk vůbec nemá Y, takže tu mají hipermarket, plin, jazik, být je biti. Slovinci tu svou abecedu vůbec odflinkli. Kromě Y nemají ani X, W a Q, takže za domácí úkol musím napsat tekst a v hospodě si můžu obědnat panáka viski.
Kromě dopoledního vysedávání ve škole máme v rámci kurzu ještě 2x týdně odpolední "doprovodný program", kde nám přibližují slovinskou kulturu, reálie... V rámci toho jsme už zážili úvodní party, na které měl každý stát prostor pro vlastní prezentaci (zajímavé bylo, že čím jižnější státy, tím míň připravené prezentace měly; třeba Španělé neměli nic, zato Finové to měli nejlepší), další částí doprovodného programu byla prohlídka města, kterou náhle ukončilo krupobití. Byli jsme v galerii moderního umění, ale nejvíc mě zatím dostal výlet na Šmarnou goru, na kterém jsme zmokli a většina z nás je teď nachlazená. Měla jsem ale stejně štěstí, protože den před výletem jsem si koupila nepromokavé boty, které se opravdu ukázaly jako nepromokavé a měla jsem s sebou i nepromokavou bundu, která k mému překvapení taky nepromokla. Kalhoty, které nepromokavé nejsou taky nezklamaly a promokly durch. Naštěstí nám naše průvodkyně koupily na hoře čaj na zahřátí a preclík. Příští týden nás ještě čeká workshop (v pravém slova smyslu), výlet do Metelkovy ulice (místo, kam se stahují různí undergroundoví umělci, feťáci, zloději kol a podobní bohémové) a v závěrečném týdnu uvidíme slovinský film a poslední den party.
Musím tu zmínit i jídlo. Jsem tu 2 týdny a už jsem se stihla projíst do čtvrtého měsíce těhotenství. Zůstavám tady do července, jsem zvědavá, jak budu vypadat, až se vrátím domů. Problém je v tom, že když si dáte třeba řízek, dostanete flák masa, ze kterého by český kuchař udělal tři. V ceně oběda je i polívka, salát a dortík. Nikdy jsem nebyla moc na cukroví, ale tady těm dortíkům prostě nejde odolat. Dnes se mi díky špatnému počasí nechce nikam chodit, takže sem měla oběd "co lednička dala", naštěstí v ní nic moc nebylo.
Konečně se mi podařilo koupit kolo! Nádherná skládačka jugoslávské výroby značky Pony. Přikládám fotku pro ty, co ho ještě neviděli na FB.

Rozhodla jsem se, že nebudu diskriminovat nefacebookáře a zřídila jsem si účet na rajčeti, kam vkládám fotky. Adresa je: http://misablaza.rajce.idnes.cz/
 

Tady jsme v Evropě!!!

Nastěhovala jsem se na koleje. Musím říct, že jsem byla mile překvapená. Budova čerstvě po rekonstrukci, všechno nové a pěkné. Mám spolubydlící z Finska. Zdá se být v pohodě, jen mě hned při seznámení rozhodila otázkou, jestli je venku zima... Copak já můžu pro Finku posoudit, jestli je venku zima?
Zpět ke kolejnímu pokoji. Při bližším zkoumání jsem zjistila, že je tu strašný nepořádek, takže než sem se vybalila, musela sem utřít prach, umýt zem a vyčistit ledničku.
Druhý den po nastěhování proběhlo seznamování s ostatníma erasmákama. Je nás tu docela hodně, nejvíc je tu Čechů (tak nevím, jestli si tu zlepším angličtinu), pak jsou tu Španělé, Portugalci, Fini, Slováci, Němci, Poláci, Francouzi, Řekyně, Belgičanka, Turci, Italka, Rakušačka, Litevka, Číňan, Tadžikystánec, Kazachstánci a možná jsem ještě někoho zapomněla (za to se omlouvám:) ). Veškeré večírky (ty máme oficiálně zakázané, tak tyto akce nazýváme workshopy) se odehrávají ve společné kuchyňce a na balkónku. Byla jsem už i v hospodě, ale zatímco Francouzi, Fini a Belgičanka byli jak v ráji, mně došlo pivo za 2,50 drahé. Hlavní město je prostě hlavní město, my Češi si budeme muset najít nějakou putiku na periferii Ljubljani, nebo budem prostě dál pořádat naše workshopy v kuchyňce na kolejích a pít víno za 2 Eura ze Špáru.
Další dvě návštěvy tentokrát kaváren byly v podstatě z donucení, protože nás tam zahnal déšť (často tady prší). První byla v sobotu, kdy jsme se vraceli z "Potato festu" (bramborové speciality, pivo, víno a pálenka zdarma...během hodiny bylo všechno pryč). Na otázku: " Můžeme tu kouřit?" číšník odpověděl "Ne, tady jste v Evropě!". Kouření na veřejných místech je ve Slovinsku totiž zakázáno. Druhá návštěva kavárny byla dnes. Po cestě z obědu nás chytl docela slejvák, tak jsme utekli do nejbližší kavárny, kde byl číšník, který o sobě tvrdil, že umí česky. Ve skutečnosti uměl jenom "české kočky" a "ježišmarja". Kopli jsme do sebe kafé, počkali jsme až trochu uschnem a počasí se trochu umoudří a vraceli jsme se zpátky na koleje. Přesto, že moje věci v kavárně celkem uschly, bylo to jedno, protože po pětistech metrech mě ohodil projíždějící autobus, takže na koleje jsem přišla jak vodník.
V pondělí nám začal jazykový kurz. V naší skupince jsme jenom Češi a Slovenka. Bylo nám sděleno, že naše jazyky jsou tak podobné, že nás povýšili na intermediate. A tak jsem se během okamžiku stala pokročilá v jazyce, který vůbec neumím. Povýšení mělo jednu výhodu. Místo učebnice za 25 Euro jsme si mohli koupit učebnici za 19. Samotný kurz probíhá ve velké pohodě. Máme 2 lektorky, které se střídají. Obě jsou Slovinky. Jedna se kdysi učila česky, takže zná naši gramatiku, občas si vzpomene i na nějaké to slovíčko. Tuto lektorky máme v pondělí a úterý, lektorka na středu a čtvrtek má za manžela Čecha, takže o české gramatice sice nic moc neví, ani mluvit neumí, za to nám docela slušně rozumí.
Letos je tu jedna novinka. Bývalí erasmáci ze Slovinska budou vědět o čem je řeč. Zrušili bony na jídlo. Aby usnadnili systém stravování, vymysleli velice moderní postup při kupování obědů a všeho, co je s tím spojené. Všechno jde přes mobily. Nebudu vás zatěžovat detaily, důležité je, že si teď můžete koupit jen 2 jídla za den, mezi nimiž musí být minimálně 4 hodiny přestávka. To znamená, že nemůžu nikoho pozvat na levné jídlo... Ale jinak to všechno funguje.
P.S. Kolo ještě nemám :) 

musím si sehnat kolo, jinak budu za blbce

Po sedmi a půl hodinách strávených ve vlaku jsem dojela konečně do Lublani. Cesta proběhla bez větších problémů, vlastně nebyly žádné. Slabší chvilku jsem si vybrala jen těsně po příjezdu do Lublani, kdy jsem myslela, že ty napěchované těžké bágly do hostelu, který je asi 500 metrů od nádraží, prostě nedotáhnu (a to sem ráno ještě dělala redukci věcí). Nakonec jsem se doplazila na recepci, kde mě čekala třešnička v podobě pokoje ve druhém patře bez výtahu. Moje ruce a záda mě proklínají. Ale jinak je hostel moc pěkný, do padesátých let to bývalo vězení, dneska upravené tak, že se můžete ubytovat v celách.
Po tom, co jsem se ubytovala, vydala jsem se na malou prohlídku města, abych věděla, do čeho jdu. Rozhodla jsem se vzít to přes nádraží a zjistit jak to chodí s místní MHD. Když jsem vyděla to moře lidí v nekonečně dlouhých frontách, čekající asi na průkazku, uvědomila jsem si, že i ve Slovinsku začal školní rok a MHD sem odložila na později. Vydala jsem se do centra města, cestou jsem si dala první slovinské kafé.
Ohledně města musím říct, že jsem nečekala nic moc zajímavého, dokonce jsem měla pocit, že se mi začíná stýskat, ale město mě natolik ohromilo, že stesk jsem odložila na jindy.
Je tu nádherné historické centrum, které se rozkládá po březích řeky Ljubljanici. Najdete tady asi milión malých úzkých uliček. Našla jsem tu i obdobu brněnského zelňáku. Ale nejvíc mě zarazilo to, že tu všichni jezdili na kole. Studenti, důchodci, maminky s dětma, intelektuálové, páni kravaťáci, spodina a všichni ostatní taky. Věděla jsem, že cyklomaniaci jsou v Belgii, Německu, některých asijských regionech a v Břeclavi, ale v Ljubljani??
To mě přivedlo k závěru, že kašlu na nějaké průkazky na MHD, pořídím si kolo. Ušetřím,udělám něco pro zdraví a budu IN:)   

takový nezajímavý příspěvek...ještě doma

Toto je můj první zápisek, pokud se zítra cestou dočista ztratím, tak i poslední. Nikdy jsem blog nepsala, tak tady tu kravinu píšu i proto, abych si to zkusila. Nikdy jsem taky necestovala sama tak daleko a ještě nikdy jsem nejela vlakem v zahraničí, ani do zahraničí, takže zítra příjdu o několik "poprvé". Ještě nikdy jsem nebyla tak dlouho pryč z domu, takže všichni moji blízcí teď mají deset měsíců na rekonvalescenci.
Zítra jedu už v půl šesté ráno... vlakem. Je pro mě absolutně nepředstavitelné, že budu muset vstávat před pátou hodinou. Po cestě budu přesedat ve Vídni. Tento bod cesty jsem určila jako kritický. Pokud tady přesednu na správný vlak, tak už by mohl být zbytek cesty bez větších problémů.
V Lublani budu mít zítra jediný úkol a to najít hostel, ve kterém jsem si dopředu rezervovala postel. (Možná později popřemýšlím, že přejdu z geografie na poezii.)
Jinak už jsem skoro zbalená. Mám tolik věcí, že si ani nedovedu představit, jak to potáhnu a to jsem ještě asi polovinu věcí musela oželet a nechat doma... On mi to pak třeba někdo přiveze:). To mě přivádí k myšlence, že pokud by se komukoliv z vás, co to čtete (pokud to teda někdo vůbec čte), zachtělo poznat krásy Slovinska, nebo by se vám třeba po mě zastesklo, tak se klidně ozvěte a přijeďte mě obšťastnit do Lublani. Budu se těšit.
Nakonec vás musím upozornit, že se tady určitě objeví nějaké pravopisné chyby (učený z nebe nespadl...).